Motto:

Po niti klubka se doviješ...

     Od klukovských let jitřily moji fantazii věci záhadné a tajemné. Jednou z nich byla pro mne i záhada s krycím názvem „Pláňová bouda“.

 

     Prvního září 1975 jsem nastoupil k Lesnímu závodu Loučná nad Desnou. Byl jsem svobodný, a tudíž volný jako pták. Když se na toto období dívám zpětně s odstupem téměř čtyřiceti let, musel jsem se chovat nejspíš jako pes, který se nedopatřením dostal do skladu uzenin. Neví chudák, po kterém věnci buřtů má chňapnout dřív...

     V mém případě to samozřejmě nebyly buřty, ale bohatě prostřený pomyslný stůl, plný mysliveckých, fotografických a lyžařských  příležitostí a s nimi souvisejících silných zážitků.

     Při své povaze osamělého střelce jsem místo do společnosti chodil pouze do lesa, do hor. Vždyť které české hory mi v tomto ohledu mohly nabídnout víc, nežli zádumčivé Jeseníky...? Zajímavosti, které jsem v přírodě viděl, jsem se pak snažil dopodrobna „přežvýkat“ ve své fantazii a prozkoumat všechny informace, které s nimi souvisely. A protože mým koníčkem jsou mapy, strávil jsem hodně času porovnáváním toho, co jsem viděl venku, se zákresy v různých mapách.

     K mým největším pokladům z tohoto oboru patří i vojenská mapa Jeseníků z doby první republiky. Je  v měřítku 1 : 75000 a získal jsem ji  darem od svého souseda. K tomu mám i několik starých německých map z období před II. světovou válkou, které jsem zachránil před zničením.

     Jednou jsem se doma začetl do své oblíbené knížky „Halali“, od Jaromíra Javůrka. Zvlášť pečlivě jsem přitom studoval ty její kapitoly, které se vztahovaly k Jeseníkům. Nejvíce mne přitom zaujala povídka s názvem „Jubilejní tetřev“, v níž autor zmiňuje místa, mně tak důvěrně známá.

     Na masiv Mravenečníku navazuje horský hřeben, který byl v době mého loučenského působení navštěvován jen vzácně. V zájmu zachování klidu této svérázné oblasti byla zmíněná horská partie vyňata z nabídky turisticky značených cest snad už na počátku šedesátých let minulého století.

     Tvoří ji jakýsi obrovský poloostrov, který se tu od hlavního hřebene téměř kolmo odpojuje na Velkém Máji, aby pak pokračoval směrem k severozápadu. Svým charakterem patří tento úsek už mezi takzvané alpinské louky. Ty se v Jeseníkách vyskytují nad hranicí lesa a dávají tomuto horstvu jeho specifický ráz.

     Pokud si jako východisko své túry zvolíme vrchol Mravenečníku, naskytne se nám opačný pohled. Zmíněný holý hřeben se potáhne  od předmětného výchozího bodu přes Dlouhé Stráně, dále ve vzdálenosti necelých dvě stě metrů zleva mine lysý vrchol Vřesníku, aby pak poměrně prudce klesl do zalesněných partií.

     Ve srovnání s tím začíná holý úsek hlavního hřebene na Pradědu a vede dál přes Vysokou holi směrem k rašeliništi Na Skřítku. Je mimo jiné charakteristický svojí vysokou frekventovaností, která zvěři nesvědčí.

     Na rozdíl od něj, vládl ve vrcholové partii masivu Mravenečníku a k němu přilehlých hřebenových vrcholů  mír a pohoda po celý rok… Zrušení turisticky značené trasy zde přineslo očekávaný efekt. Zvěř tu měla klid a žila si tu volně, jako na úsvitu dějin. Právě proto jsem do těchto míst chodil nejraději…

 

***

     V citované povídce nám profesor Javůrek mimo jiné poměrně podrobně popisuje i svoji pěší výpravu na zmíněnou loveckou chatu. Počátkem druhé poloviny dubna 1948 ji vykonal se svým souputníkem, aby se dostal na Františkovu myslivnu. V jejím okolí chtěl lovit tetřeva hlušce.

     V povídce je uvedeno, že průvodcem mu byl polesný Arnošt Klam. Když z rejhotické myslivny vyráželi na cestu, bylo už dole v údolí Desné jaro a u fořtovny kvetl lýkovec.  Později, poté co od Pláňové boudy (německy Heidenbaude), začali vystupovat proláklinou mezi Mravenečníkem a Dlouhou Strání, dostali se do říše paní Zimy.

     Nezbylo jim, než si v těchto místech připnout sněžnice, aby mohli pokračovat dál. Tolik tu bylo sněhu. Dále se pan profesor zmiňuje o tom, že na sněžnicích vystoupali až k hřebeni Volských luk (německy Ochsenheide). Následuje ještě stručná zmínka o tom, že došli až na Františkovu myslivnu, kde se ubytovali. Pak už autor uvádí jen popis lovu svého jubilejního padesátého tetřeva, kterého však nakonec neulovil. V rozhodujícím okamžiku totiž místo pušky promluvilo jeho srdce...

    

     Celá věc mi vrtala hlavou. V textu povídky „se nebylo čeho chytit“. Logicky mi vycházelo, že oba lovci museli vystoupat k Volským Loukám někudy přes oblast hřebene Dlouhé Stráně, ale kde hledat Pláňovou boudu? Koho se zeptat, čeho se chytit?

     Nějakým šestým smyslem jsem vycítil, že bych měl prozkoumat Borovou dolinu (německy Heidengraben). Borový potok tu vytváří vodopády dosahující v kaskádách výšky až čtrnácti metrů, přičemž nejvyšší stupeň je vysoký téměř osm a půl metru. Nedaleko nad zmíněnými vodopády bylo místo označené vyřezávaným křížem. Ten připomínal tragickou smrt polesného Richarda Schnellera, který tu dne 13. 2. 1934 tragicky zahynul pod lokální sněhovou lavinou, když tudy s kolegou sjížděli na lyžích.

     Už v květnu roku 1978 se začalo se systematickým odlesňováním hřebene Dlouhé Stráně. Oblast, kde jsem se chystal provést svůj amatérský „záchranný průzkum“ se brzy změnila v rozsáhlé staveniště, což těmto mým aktivitám vůbec nepřálo. Moje sny spojené s podrobným terénním průzkumem horního úseku Borové doliny tehdy zanikly v ohlušujícím řevu těžkých stavebních strojů, které tuto oblast zakrátko zcela ovládly...

     Nevzdal jsem se však, a snažil se celé věci přijít na kloub z jiné strany. Zjistil jsem si adresu sanatoria pro seniory, kde nestor českých myslivců trávil pozdní podzim svého života.

Bylo to roku 1982, kdy jsem mu do zmíněného zařízení zaslal dopis s dotazem na místo, kde by se měla zmíněná Pláňová bouda nacházet. Neuvědomil jsem si však, že „den se již připozdívá“... Odpověděla mi jeho sestra s tím, že pan profesor mi moc děkuje za dopis a abych mu zase napsal. Starý pán měl v té době před sebou už pouhý jeden rok života...

***

     Čas běžel o překot dál, a tak se stalo, že pojednou tu byl konec června 1987. Tento teplý měsíc mě zastihl již druhým rokem na novém působišti. Bylo jím polesí Koníkov u Nového Města na Moravě. Milan, kolega z mého bývalého pracoviště v Loučné nad Desnou, mne pozval na svou svatbu do Horní Lipové, kam se přestěhoval.

     Už předtím mne někdo informoval, že ve stejné obci žije pan Arnošt Klam. Ano, byl to on, bývalý rejhotický polesný, který tři roky po válce profesora Javůrka na lovu tetřeva doprovázel. Hned mne napadlo spojit příjemné s užitečným, a tak jsem týden před svatbou panu Klamovi zavolal.

     Vytočil jsem příslušné číslo a ve sluchátku se ozval hlas starého pána. Krátce jsem se představil a snažil se mu stručně vysvětlit, oč mi jde. Asi jsem se vyjádřil poněkud kostrbatě, protože starý pán po chvilce přerušuje můj monolog a se smíchem říká: „Joóó, vy voláte, abyste se přesvědčil, jestli vůbec žiju, cha, cháá...“ Přiznal jsem barvu a zasmáli jsme se tomu oba. Bývalý rejhotický polesný a pozdější člen Horské služby Jeseníky mne pozval k sobě na návštěvu a já se měl na co těšit.

     Na svatbu do Horní Lipové jsem jel na své Jawě 250. Na nosiči byl upevněn kufr s mým civilním oblekem, ve kterém jsem se kdysi ženil. Po přivítání se svatebčany jsem se omluvil a odjel za panem Klamem. Starý fořt byl rád, že jsem ho navštívil a vykládal mi o všem možném. Když však došlo na Pláňovou boudu, už si na ni po letech jaksi nevzpomněl. Tedy, nemohl se na ni upamatovat jakožto na stavbu, která by v době jeho lovecké výpravy s profesorem Javůrkem ještě existovala...

***

 

     Od Javůrkovy smrti muselo uběhnout ještě celých dvaadvacet let, nežli se mi čirou náhodou podařilo záhadu objasnit.

     Po prodělané ortopedické operaci jsem měl hodně času k přemýšlení. Jednoho dne jsem se zahloubal do studia staré německé mapy a na horním toku Borového potoka jsem našel název Heidenbaude. Asi dvěstěpadesát metrů pod průsečíkem Borového potoka s nynější asfaltovou silnicí  vedoucí k horní nádrži PVE(1) Dlouhé Stráně jsem na  pravém břehu téhož potůčku našel miniaturní symbol obdélníkovitého tvaru. Byla to pro mne horká stopa k rozluštění záhady a tím ke  splnění mého dávného snu…

     Tento objev u mne vyvolal doslova nadšení. To způsobilo, že jsem hned zatepla zavolal Jiřímu, svému bývalému loučenskému kolegovi. Se zmíněnou lokalitou se ve funkci lesníka tehdejšího polesí Rejhotice důvěrně seznámil a moje zjištění mi potvrdil. Řekl mi, že v tomto místě před lety v terénu nalezl obdélníkovou plošku. Nález se shodoval s místem, kde za dávných časů stávala Pláňová bouda – Heidenbaude.   

     Nakonec, vždyť i ten název chatičky byl našimi německými předchůdci zvolen nanejvýš výstižně. Nad předmětnou boudou, jen kousek výš ve svahu, kde žlíbek Borového potoka končí, se už nacházely jen pláně (německy „Heiden“) s pomístným, ostrůvkovitým porostem smrku. Tyto zalesněné plošky se pak směrem k hřebeni postupně vytrácely a přecházely do bezlesých holí…

 

     Při pohledu na mapu se mi ze všech získaných informací podařilo doplnit mozaiku tohoto „javůrkovského“ příběhu. Tedy poté, co před lety oba myslivci opustili rejhotickou fořtovnu, pokračovali pěšky  po státní silnici směrem k Červenohorskému sedlu. Měli za sebou už něco málo přes kilometr chůze, když pod první serpentinou silnice Šumperk – Jeseník odbočili ostře doprava a šlapali dál proti proudu Divoké Desné - směrem k Zámčisku. Zde pokračovali hlavním údolím po úzké cestě a po zdolání dalšího půldruhého kilometru znovu ostře zabočili doprava, tentokrát do Borové doliny, která je vlastně jen úzkou roklí. Žlebem Borového potoka vyšli až na hřeben, kterému se v oněch dobách říkávalo Volské louky (dnes je tu jižní okraj horní nádrže PVE) a odtud pak sešli až k Františkově myslivně.

 

     „Zelený Javor“, jak myslivci profesoru Javůrkovi říkávali, i polesný Klam, už dávno loví tetřevy v jiných lovištích, než jsou ta pozemská... Mně na oba zbyla hezká vzpomínka a k tomu přesvědčení, že žádné pátrání po objasnění nějaké záhady, by se nemělo předčasně vzdát a případ odložit k těm nevyřízeným. Ostatně, co má zůstat skryto, zůstane skryto a co má být otevřeno, bude otevřeno...

 


(1)  Přečerpávací vodní elektrárna

 

Uveřejněno se souhlasem autora povídky Pavla Sztwiertni.

Tyto stránky jsou originálním produktem autorky, horami, lesy a loveckými chatami posedlé, 
NESLOUŽÍ KE ZPROSTŘEDKOVÁNÍ UBYTOVÁNÍ.
Zprostředkovatelem ubytování na chatách ve svém vlastnictví jsou Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o. Více informací zde: eshop.alsol.cz/

Vytvořeno službou Webnode