Tajemný odkaz  

  Motto:

           Řeč lesa je řečí mlčení a řeč mlčení je určitá forma magie...

           Ernest Hemingway

 

     Furmanka je slovo, které se mi vrylo do paměti navždy... Je to stará lovecká chata, která stála pod vrcholem Vozky již roku 1739, jak dokazuje její zákres ve staré německé mapě. Do dnešní podoby byla přestavěna až v roce 1910. Dochovaly se v ní stopy po návštěvnících ze třicátých let minulého století. Svědčí o tom německé nápisy krasopisně provedené obyčejnou grafitovou tužkou na hoblovaných prknech tvořících obložení její předsíně. Od vrcholu Vozky ji dělí vzdušnou čarou pouhých 600 metrů. Stojí u prameniště Poniklého potoka, kterému se svého času přiléhavěji říkalo Žlební potok, což byl vlastně doslovný překlad původního německého názvu Lochwasser.

      I zvěř, jakoby vnímala magické vyzařování okolí chaty. Byl to zejména Ping, který byl pro místní lovce odjakživa pojmem. Byl vzdálen od Furmanky vzdušnou čarou přibližně jeden kilometr a označoval místo, které bychom mohli nazvat křižovatkou jeleních cest. Právě tudy se v období říje od nepaměti ubírali jeleni hledající laně. Lovci tu vídali paroháče, které tu před říjí ani po ní už nikdo neviděl. Je možné, že sem přicházeli až z Polska.

     Na své desítky kilometrů dlouhé pouti tudy putovali za říjnými laněmi. Měli splnit úkol daný jim Přírodou. Spočíval v zachování rodu, to bylo jejich poslání. Mnozí z nich tu byli uloveni a tak se stávalo, že se na svá původní stávaniště už nikdy nevrátili...

     Kromě toho byla tato lokalita tokaništěm tetřevů a v neposlední řadě tu pramení Hučivá Desná. Z drobných pramínků se v těchto místech rodí řeka. Vlastní prameniště zde na jihovýchodním svahu tvoří terénní útvar připomínající misku. Patrně dal lokalitě název, vždyť slovo Ping zakreslené na starých německých mapách pocházejících už z první poloviny osmnáctého století, označuje právě tento prostor. Myslím si totiž, že samotný název Ping je zkomoleninou starého německého výrazu „Pinke“, který označuje misku. A takzvaná „Thesstaldeutsch“ , tedy jakási nářeční forma němčiny typická pro tuto sudetskou oblast údolí Desné, měla pochopitelně více takových zkomolených výrazů, podobně jako nářečí Králováckých sedláků na Šumavě.

     Kdysi bylo hned nad chatou semeniště, kam byla vysévána semena místních vysokohorských smrků. V bezprostředním sousedství chaty se rády popelily tetřeví slepice, jak o tom svědčilo nalezené peří. Stálým hostem tu byl konipas bílý, který nejspíš v jejím okolí hnízdil. Zastihl jsem tu i kosa horského, zvaného kolohřivec, který se od kosa obecného nápadně liší bílou, malinko narůžovělou náprsenkou.

    

     Osamění je stav, který bývá namnoze spojován s okolnostmi života starých lidí. Většinou se v něm ocitají nedobrovolně. Chybí jim takzvané sociální zázemí. Nemají partnera, se kterým by se mohli podělit o každodenní radosti a strasti, děti je už dávno opustily a žijí si teď svůj vlastní život. Starci a stařenky většinou již nemají přátele ani vrstevníky... Stačí si přečíst několik seznamovacích inzerátů. Jejich rubriky jsou nadepsány buď titulkem „Ona hledá jeho“, nebo „On hledá ji“. Nejčastěji tu najdeme spojení slov „samota tíží“.

     Upřímně řečeno, já osobně mám samotu rád. Tedy, abych byl přesný, mám na mysli samotu, kterou jsem si sám zvolil... Existuje totiž druh osamění, který záměrně vyhledávám. Ostatně, už starověcí myslitelé se utíkali do samoty a dobře věděli proč. Bylo to z toho důvodu, aby je okolí nerušilo v jejich rozjímání...

     Samota, kterou jsem si sám zvolil, mne netížila. Byla mi  luxusem, který jsem si občas mohl dopřát. Pokud mi vadila, nebyl pro mne problém opět se přiblížit k hlučícímu davu. Opak, tedy únik do samoty, býval již složitější.

     O jedné tetřevářské sezoně jsem strávil na Furmance dokonce celý týden sám. Bylo to v době, kdy mobilní telefony ještě nebyly vynalezeny, takže osamělý pobyt na chatě mohl po zdravotní stránce představovat velké riziko. Zdánlivě banální nepříznivé události mohly v tomto prostředí, stejně jako v pustinách Aljašky, znamenat dokonce ohrožení života. Furmanka se totiž nachází mimo turisticky značené trasy a dovolat se tu cizí pomoci bylo nemožné…

     Už dávno jsem si všiml rozdílu v prožitcích, které doprovázely moje lovy beze zbraní. Byl diametrální rozdíl mezi mými pocity a vnitřními prožitky v situaci, kdy jsem přebýval na Furmance sám a naproti tomu v situaci, kdy jsem tu byl s někým... Už samotná přítomnost druhého člověka, byť by to byl i dobrý přítel, s sebou automaticky nesla moji bezděčnou snahu přizpůsobit se mu. To je jistě chvályhodná vlastnost, neplatí však o duši. Chceme-li se plně ponořit do právě probíhajícího děje a vychutnat si ho v jeho návaznostech na minulé zážitky a okolní přírodu, musíme být bezpodmínečně sami...

     Dny strávené na  Furmance, daleko od civilizace, měly pro mne neopakovatelné kouzlo... I v situaci, kdy jsem se ráno vracel na chatu po neúspěšném nekrvavém lovu v tokaništi, jsem měl povznesený pocit. Ten nebylo těžké si udržet, pokud jsem tu byl sám. Vždyť bezprostředně po návratu do chaty jsem si zapisoval všechny svoje prožitky a dojmy do loveckého deníku. Měl jsem dosud „za nehty“ bezprostřední pocity z tokaniště v Pingu, ty věčné nejistoty, zda to, co slyším, je už tok kohouta, anebo je to zvuk pouhého pohybu suchých větévek ve větru... To všechno jsem musel svěřit deníku ještě předtím, než z prožitých událostí vyprchá jejich syrovost a tím i pravdivost. Následovalo obvykle skromné jídlo a po něm spánek, který přicházel brzy. Potřeboval jsem dospat noc a odpočinek měl prioritu. Zakrátko jsem proto opět zalehl do postele. Často se mi pak zdálo o tetřevech.

     S probuzením, které nastalo obvykle až v odpoledních hodinách, jsem se musel opět přeladit do stavu bdělosti... Pokud bylo venku slunečno, vyšel jsem si obyčejně s fotoaparátem do okolí chaty a hledal motivy, které by mne zaujaly.

     Po celou dobu pobytu na chatě jsem měl pocit, jako bych v tomto výjimečném prostředí  stále žil na rozhraní snu a bdění, tedy v jakési „hladině alfa“. Současně s tím jsem  měl dojem, jako kdybych balancoval  na neviditelném pomezí dějů dávno minulých a přítomnosti, která mne tu dnes obklopovala. Nezřídka jsem přitom měl pocit, jakoby v tomto výjimečném prostředí i samotný Čas přestal být mým pánem. Připadalo mi, že minulost tu díky izolaci od každodenního života mezi lidmi plynule navazuje na současnost. Jako kdybych mohl na tomto neviditelném časovém rozhraní kdykoli udělat pomyslný úkrok stranou, tedy do minulosti, a bez potíží se pak vydat zpět, na výlet do historie...   

     Po několik let jsem byl vždy na přelomu dubna a května v tomto tajemném prostředí svědkem tetřevích námluv. Strávil jsem na Furmance několik desítek nezapomenutelných večerů při blikavém světle svíček. Podobaly se jeden druhému jako vejce vejci. V rozpálených kamnech tu pokaždé praskalo naštípané dřevo. Následovala večerní četba kroniky lovecké chaty a občasné pozorování noční oblohy. Vždyť stačilo udělat jenom pár kroků, vyjít na kamenné zápraží chaty a člověk byl opět v pohádkovém světě. Ze všech stran ho tu obklopoval věčný jesenický hvozd, který zde v nezměněném stavu přežil do  těchto dnů. Zasněžená okolní příroda, někdy osvětlená měsíčním světlem, měla v sobě kus něčeho záhadného...

     I usínání tu přicházelo vlastně jen jako kdybych prošel nějakou neviditelnou brankou dělící bdělé vnímání magického nočního okolí chaty od krajiny sladkého nevědomí, kam jsem se zakrátko ponořil...

     Spánek byl pokaždé vítaným završením celodenní aktivity. Jedinou jeho stinnou stránkou bylo probouzení. Šlo o nekompromisní zvuk budíku, který mne pokaždé vyhnal z vyhřátého spacáku do studené kuchyně chaty.

     Jednou se mi stalo, že jsem se během slunečného dne dal do studování nápisů na ohoblovaných smrkových prknech tvořících vnitřní obložení předsíně chaty. Našel jsem tu zajímavé zápisky z období před druhou světovou válkou, svědčící o tom, s jako pokorou vnímali tehdejší návštěvníci Furmanky posvátné prostředí jejího okolí. Byla to jednotlivá vyznání vyjádřená formou kratičkých veršů krasopisně napsaných německy. Nejvíc mne svým obsahem zaujaly verše podepsané iniciálami F. L., kterých tu od stejného autora bylo nejvíc.  Neznámý pisatel se v nich vyznával ze svých pocitů lásky ke zdejší lovecké chatičce uprostřed nádherného jesenického hvozdu. Plně jsem ho chápal, vždyť muž nemusí být zamilován pouze do ženy, ale i do konkrétního místa, které má rád. Řekl bych, že v druhém případě jsou jeho city daleko trvalejší...

     Měl jsem dostatek času. Některé nápisy jsem si opsal, jiné zdokumentoval fotografickým aparátem. Celou tu dobu jsem přemýšlel o člověku, který tu tyto vzkazy zanechal... Byl to lesník? S největší pravděpodobností ano. Jak se asi jmenoval? Franz Lehman, Ferdinand Langmiller či Friedrich Lang? Těžko hádat…

     Byl jsem dosud ponořen do svých nostalgických myšlenek, když tu můj pohled zabloudil jinam. Tentokrát spočinul na vnitřní straně vchodových dveří chaty a mně se zatajil dech… Vždyť je to stejný rukopis, jen tužku tentokrát vystřídala modrá lesnická křída, jaká se používá k popisu silnějších konců vytěžených kmenů... Mastná křída tu poněkud roztřeseným rukopisem shora dolů napsala:  „Fand lipau  FL 17. 7. 46 ...“ Písmena lépe rozluštit nešlo, pouze datum bylo jednoznačné...

     V té souvislosti mi pojednou dochází, jak nalézt řešení této tajenky, jak ji rozluštit…     Vždyť v jednom ze zmíněných kratičkých veršů, úhledně napsaných tužkou na stěně předsíně se tajemný F.L. vyznává ze své nostalgické nálady. Ta ho přepadla hned poté, co kdysi přišel na chatu natolik plný beznaděje, že ho vůbec nenapadlo si zazpívat. Zmíněný text obsahuje konkrétně fragment: „…die Lippen fanden keine Lieder…“ Tento úryvek významově odpovídá tomu, že jeho rty v tomto duševním rozpoložení doslova „nenašly žádnou píseň“ – tedy nebylo mu do zpěvu…

     Pokud by tedy první ze slov, které je  umístěno hned nad známými iniciálami, bylo napsáno jako Lippen, pak řešení je nasnadě… Znamenalo by to, že se pisatel onoho dne v polovině července 1946 nacházel ve stejně zoufalém rozpoložení duše, v jakém byl kdysi v měsíci říjnu 1942, kdy tyto verše napsal a podepsal…

     Popouštím uzdu své fantazii a vybavuji si svého německého předchůdce. I on si zamiloval zdejší pralesní hvozd. Když pak musel v červenci 1946 do poslední vlny odsunu, přišel se s chatou rozloučit. S největší pravděpodobností se tu opil a dost možná i plakal…

     Chtěl nám patrně sdělit, že mu při loučení s tímto místem, které si zamiloval, bylo strašně smutno, že byl zoufalý a jeho rty v tomto rozpoložení opět „nenašly žádnou píseň“… Inu, pokud byl v tak beznadějné situaci, pak se tomu ani nelze divit…

     Měl v úmyslu zanechat tu po sobě nějaký odkaz, nějakou myšlenku, ale ruka, jejíž prsty svíraly modrou lesnickou křídu, ho již příliš neposlouchala. Proto nám tu po něm zůstal jenom tento neúplný, nesrozumitelný nápis, jehož význam si můžeme pouze domýšlet. Chtěl nám něco sdělit, bohužel nevíme přesně co...

     Je smutným pravidlem, že když se dějí velké dějinné zvraty, mají z toho prospěch pouze mocní tohoto světa. A těm ani za mák nezáleží na osudech obyčejných lidí, kteří pak odskáčou důsledky činů svých vládců...

      Podobně roztřesené  zápisy se do dnešních dnů dochovaly v takzvaných  smolných knihách na zámku ve Velkých Losinách. Ženy, které byly obžalovány z čarodějnictví, tu byly vyslýchány a během tohoto úkonu krutě mučeny. Písař, který musel být jakožto přísedící každému výslechu přítomen, se snažil zmírnit své hrůzné pocity dávkami alkoholu. I jeho, zpočátku úhledný rukopis, postupně přecházel do jakési nečitelné změti čar a vlnovek...

       

     Slunce již dávno překročilo zenit a chýlilo se k západu. Je možné, že jsem dnešního odpoledne byl už hodně blízko vysvětlení oné tajenky, kterou mi neznámý F. L. před lety zchystal. Jistoty o správnosti svého vysvětlení tajemného odkazu jsem však přesto nenabyl…

     Stál jsem tu nyní před chatou sám, ponechán svým myšlenkám a dohadům. Toho dne na konci dubna 1984 jsem však konečně pochopil jednu velkou pravdu.

     Všichni moji němečtí předchůdci, po kterých v předsíni chaty zůstaly na prknech kaligrafické nápisy tužkou, uvažovali zhruba stejně jako já. Nechodili sem proto, aby tu pouze lovili, kořistili. Vždyť člověk, který tu dalším generacím lesníků zanechal nápis s tak oduševnělým spojením slov jako je  HEILIGE  NATUR, tedy SVATÁ  PŘÍRODA, nemohl být pouze plytkým konzumentem. Byl to jistě vnímavý a přemýšlivý člověk s citlivou duší. Škoda jen, že se s ním nikdy nesetkám...

 

Povídka publikována s nejlaskavějším svolením jejího autora Pavla Sztwiertni.

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode