Výlet na Praděd před více jak sto lety

Jan Havelka, moravský básník a pedagog, podnikl před více jak sto lety výlet na Praděd, který popsal ve své knížce "Cesty po Moravě" /vyšla v r. 1883/. Pocházel z Loštic, výlet uskutečnil se svými přáteli z Olomouce, kde žil od r. 1870 /zemřel v r. 1886/. O tom jak strasti plný a dobrodružný vý let na Praděd to tehdy byl, bych chtěl, na základě jeho zápisků, čtenáře našeho časopisu seznámit.

Cestu museli začít dvakrát, po prvé dorazili jen na Františkovu myslivnu, teprve na druhý pokus se jim podařilo dosáhnout vrcholu Pradědu. Svoje putování začínali po oba roky v srpnu.

Poprvé vyjeli vlakem z Olomouce ráno čtyři druhové, dva učitelé, Jan Havelka a jejich známý, povoláním tiskař. Cestou přibrali několik studentů, s nimiž se náhodou sešli, chtějíce jim umožnit poznání pro všechny dosud nepoznaného koutu vlasti.

Pro takové turisty, znalé dějin, přírodopisu, zeměpisu, byla již cesta vlakem do Zábřehu přes Šumperk do Sobotína plná vlastivědných dojmů a zážitků. Kam jejich oko dohlédlo, všude viděli něco zajímavého a poutavého. Od Svatého Kopečku, Štěpánova po doubravu novozámeckou, všimli si tupé věže medelské, dívali se na vysočinu drahanskou s hradem bouzovským, na mezi hoří českomoravské za Třebovou moravskou s mírovským zámkem, vpravo zase vévodil zámek úsovský a za ním k nebi vyčnívalo známé Bradlo. "V pozadí pak témě své zdvíhá Sněžka kralická, kdež řeka Morava se rodí .. ". "Kdož divil by se, že my poutníci, utekše sotva městskému vedru a prachu, nemohli jsme se nadýchati dosti vonného vzduchu, jenž vystupoval s lučin zelených a s polí, která vůkol vlnila se zlatými klasy." Jen vnímavý turista předem ochotný se radovat i z "obyčejné" krajiny bývá odměněn takovým příjemným zážitkem.

,,Ze Sobotína na sám Praděd jest sice toliko 16 kilometrů cesty, ale poněvadž zároveň více než ] kilometr do výšky, musí se vylízati, pouť trvá dobrých 6 až 8 hodin, nemá-li výletník unaviti se na úmor." Nebylo již naděje týž den ještě dojíti na Praděd. Proto se rozhodli ještě před soumrakem vystoupiti ke .Klejnovské" myslivně Františkově asi 10 km vzdálené. Tam hodlali nocovati a na druhý den za ranného šera dostati se na Praděd. Prohlédli si Sobotín. "Humoristický dojem činí jeden občasný vodotrysk, umístěný stranou ve křovině stinné. Zobrazen tu litinou železnou sedlák, kterak nestřídmost splácí - trpce."

Po třetí hodině započali svůj pochod na Praděd. Spíže jsme s sebou neměli; bylo nám řečeno-že v myslívně Františkově ještě nikdo hlady neumřel a Karlovy Lázně ve Slezsku, kam jsme na druhý den v poledne hodlali doraziti, také ve příčině té uspokojovaly nás dokonale. Zato opatřili jsme se náležitě svrchníky a pléty; nebo na horách pradědských vždy takřka učí vítr studený a není radno na hoře trvati v šatě lehkém, zvláště tomu ne, kdo unavující chůzí se upotí."

Ze Sobotína namířili do Teplice /Vemířovic/. Na teplickém revírníku si vyžádali vůdce pro další pochod, neznajíce cesty. "Byl to mužík více než šedesátiletý, ale horalec statečný .. " "Žleb Merty jest velmi klikatý, skládá se vnadné údolí toto ze samých kotlin .. " Cesta tímto údolím byla plná zážitků mineralogických a botanických. Půvabné je Havelkovo popisování nerostů, rostlin, lesů, stromů, bystřin. Při stoupání na hřbet již, minuli několik uhlíren a milířů ještě doutnajících. Celé zákoutí bylo "nad míru vnadno a malebno", že kdyby některá uhlírna byla blíže, asi by tu přenocovali. Ale "nebylo tu přístřeší ani spíže". Museli dál. Před devátou hodinou došli k myslivně Františkově. Uvítali je převlídně a všeho co skromné srdce ráčí, bylo požehnaně.

Snad neuškodí trochu vědět, jak byla tehdy Františkova myslivna zimní dobou, po celých 7 měsíců opuštěná, zásobena a pro pohodlí příchozích zařízena. Teprve s příchodem pozdního jara se v myslivně ubytuje hajný se svou rodinou. "V bednách po bocích hlavní jizby jest uschováno pěkné stolní náčiní a nádobí pro hosty vzácnější, několik pohodlných postelí je pořád připraveno. Sklep vydlabaný ve skále lecjakou chová lahůdku, zejména vždy víno chutné a pivo. Vody pak čisté jako křišťál a ledu studenější prýští se poblíž pramenů několik." A poněvadž lidumilný baron Klajn přeje se, aby také ostatní obecenstvo příležitostně si tu mohlo pohověti a občerstviti se, zásoben jest hajný vším, na čem výletníci rádi si pochutnají a poskytuje co má, s ochotou a ceny velmi mírné. Pochutnali si, pohovořili a spokojeni ulehli k odpočinku. Starší v jizbě na lůžku, studenti na hůře na seně.

Staří Řekové a Římané věřili na pověru, že někdy je neštěstí tak blízké,jako tehdy, když lidem štěstí přeje. Jim se tato pověra vyplnila. Sotva usnuli, Praděd se zachmuřil a zatáhl. Propukla taková vichřice, že myslivna se začala chvět a sténat. Probudil je prudký liják šlehající do oken. To nestačilo. Hajný jim přišel sdělit, že venku je několik revírníků na srncích a jelenech. Neutiší-li se liják, určitě se vrátí do myslivny a oni budou muset opustit lůžka a jít si lehnout na seno, která hajná začala již rozestýlat. To se také stalo. Kolem jedné v noci zabušili lovci na dvoře a turisté se museli stěhovat na seno.

Ráno sice už nepršelo, ale na cestu na Praděd nebylo ani pomyšlení. Františkova myslivna byla utopená v takové mlze, že před okny bylo vidět jen svislou světlošedou oponu. Cítili, jak mraky se na ně třely zanechávajíce na nich vaskou stopu na šatech, obličejích, rukách. Hajný jim vypravoval, že ani ten, kdo důkladně zná hory pradědské, těžko se může pustit do dálky. Jednou prý se za takového počasí ztratila jalůvka. Marně ji hledali, zvonec slyšeti nebyl. Našli ji po dvou dnech v bahnitém rašelinisku zapadlou a utopenou.

Lovci jim nedali naději na zlepšení počasí, neboť sami se rozhodli, že sejdou dolů, i když měli v plánu ještě týden v horách zůstat. Oni sami se však vzdát nechtěli a měliv úmyslu nečas v myslivně přečkati a na Praděd se přece ještě vypraviti. Hajný, škrabaje se za uchem, jim nesměle sdělil pravý stav věcí. Řekl, že bývá vždy dosti zásoben potravinami, tentokrát však nahrnulo čtvrť sta hostů, takže co bylo k snědku, snědli již všecko. Ani kousek chleba, masa, cukru, mouky. Jen hrach, mléko, hořkou kávu, pivo a víno. Do příštího rána snad by něco opatřil z Teplic nebo Víznberka, ale to však zaručit nemůže, neboť počasí se může ještě zhoršit. Nechtěli se spokojit s hořkou kávou a hrachem, a proto se rozhodli spolu s revírníky sejít dolů. Slíbili si, že se cesty na Praděd nevzdají. Zkusí štěstí příští rok.

Za rok, opět v srpnu, se vypravili naši známí turisté znovu, aby se pokusili uskutečnit výlet na Praděd. Změnili poněkud začátek cesty. Za východiště zvolili Postřelmov, kde přespali a brzy ráno odjeli vlakem do Sobotína, kde byli už po sedmé ráno. Hned pokračovali dál do Teplic a na Krýchu. Brzy začali mít obavy o tom, zda jdou dobře. Šli tentokrát bez vůdce. Naštěstí pohybovala se v jejich blízkosti jakási společnost pruská vedená "čičeronem obratným", mířicí také na Praděd. Přidržovali se této skupiny. Vystoupili na Máj, nadšeni bohatostí a vzácností horských rostlin. Setkali se tam s hloučkem lidí zaměstnaných sbíráním lišejníku islandského. "Pěchovali kořist svou do žoků tak nehorázných, že divili jsme se jim kterak troufají si na zádech dovleci náklad takový do údolí. Ale horáci zmohou, co obyvatelům rovin nemožnýrn býti se zdá." Lišejník islandský bývá hlavní potravou jelenům a srncům za dlouhé zimy, vyhrabují jej pod sněhem jako sobové na dalekém severu. "Avšak také okolní obyvatelstvo rok co rok na sta pytlů ho nasbírá na horách těch; neboť odvar z rostliny dotčené výborně hodní se na škrobení plátna nově utkaného."

"Neméně neobyčejnou bujností a velikostí svou překvapují každého navštěvovatele hor pradědských obrovské kapradiny, rostoucí zejména v úžlabinách na sever otevřených. Kapradiny ty, mezi nimiž hasivka orličí /Pteris aguilina/ nejvíce vyniká, pnou se skoro do výše dvou metrů a činí místy celé malé lesíky."

Z hory Máj vystoupili na Vysokou Holi, z které obdivovali rozhled "až do jižní Moravy, na východ až do Uher, na západě pak rozeznati lze zcela zřetelně pomezní krajiny české. Zvláště impozantní jeví se okolí Kralické sněžky, na níž řeka Morava se rodí. Avšak největšího kouzla na severozápad do krásného žlebu Děsny, jejž odtud celý přehlednouti možno."

Od Vysoké Hole dali se na sever, než tu je stihla malá nehoda. "Jeden ze študentů hořce začal naříkati na ostrouhané a otlačené nohy dokládaje, že nelze mu jíti dále. Byltě z nezkušenosti na cestu obul boty zcela nové a těsné náramně a odtud jeho trýzeň. Jinde ve případě takovém byla by bývala pomoc velmi snadná; nebo kdož nevěděl by, že po půdě nekamenité výborně mnohdy cestuje se bosky." Lada sudetská, podobajíc se koberci, znamenitě by se hodila pro nohy bosé, "kdyby nás právě tuto nebyl uvítal obyčejný na horách těch větřík ostrý a mrazivý, jímž údů chůzí umdlené nemálo počaly křehnouti." " Avšak, neměl-li Lazar ubohý na nejvyšší pláni moravské zůstaven býti o samotě, tady jiné nebylo. Z papíru a několika kapesníků urobili jsme škorně, které sice co do krásy ani známým trepkám drotárským nevyrovnaly se, jež však soudruh náš stokrát více liboval si než nové boty své. Zbaven jsa bolestí namnoze, srdnatě zase s námi putoval v před."

Po jednom kilometru stanuli u tak zvané "Skalky Petrovské", kteráž již do Slezska patří a zvláštní podobou svou nemalé do sebe má zajímavosti. V čas jejich příchodu horák pastucha pásl tam stádo koz. Patřilo do blízké salaše při cestě z Pradědu do Karlových lázní.

"Až do věku šestnáctého neměla Skalka Petrovská ještě žádného jména. Jenom na vrchu se říkalo Vysoký hřbet. Tu stalo se na začátku šestnáctého století, že živý ruch tehdejší reformace luterské vnikl také do kláštera, jenž druhdy stával ve Špiklicích, na úpatí Kralické sněžky. Jedna z jeptišek tamnějších, jménem Cecílie, oblíbila si malíře Petra Hagenbacha, opravou klášterních a kostelních obrazů zaměstnaného. Odhodlala se posléze zrušiti řeholní slib a s milencem svým uprchnouti do ciziny. Ale věc vyzradila se záhy a oba úskové všude jsouce stíhání a pronásledováni vyvázli jen ztěží, až pak po útrapách mnohých svízelých, hladoví jsouce a vysíleni, tuto teprv na Vysokém hřbetě, pod ochrannou skal ou mohli odechnouti si a odpočati. Odtud dále se konečne až do Vrbenska ... " Tomuto Petrovi Hagenbachovi ku cti prý balvany byly od protestantů XVI. Věku pojmenovány Skalkou Petrovou.

Mnohem více podobá se pravdě, že název pošel od sošky sv. Petra, kterou dal na skalisku postaviti nějaký katolík zbožný - protestanté tehdy sochy svatých v lásce neměli.

"Neobyčejného věhlasu, ač velmi smutného dostalo se Skalce Petrovské v dobách následovavších po bitvě bělohorské." Nekatoličtí obyvatelé tamnějších vsí byli násilím donucováni na víru katolickou. Teprve až byl odboj proti vrchnosti zlomen a náčelníci vzpoury na hrdle potrestáni, přijímal lid katolictví. Ale namnoze jen na oko. Potají se lidé scházeli k náboženským cvičením protestantským hlavně při odlehlé Skalce Petrovské, kde se k nim přidávaJi protestanté slezští a posilovali je, aby vytrvali "při náboženství pronásledovaném". Shromáždění se odbývala velmi skrytě, nejvíce za nočního šera. Nebylo tudíž divu, že v době pověr začaly proskakovati pověsti, že na Skalce Petrovské se slétají čarodějnice a d'áblové "aby tam rejdy své tropily."

Od Skalky Petrovské je již kousek na Praděd, zvláště, když kýžený cíl mají poutníci stále před očima. Urazivše dva kilometry "po páté hodině odpolední jati se slízati poslední stráň nevelmi příkrou. Nebyla tato překážka závěrečná sice velká, ale pro unavené nohy naše přece citelná nemálo; nebo úbočí vlastního temene pradědského hustě porostlo jest rostlinstvem přebujným. Chrastí brusinčí a borůvčí sahá tu chodci nad kolena a traviny ostřice břitké listy své do výše ještě větší. Konečně stanuli jsme se výšce 1487m, tj. na nejvyšší ladě pradědské a sice s pocitem jakéhosi hrdého sebevědomí, že přece posléze podařilo se nám přemoci velikána sudetského."

Nemile byli poněkud překvapeni omezeným rozhledem, jejž Praděd poskytuje na stranu moravskou. "A když na louce té pokročíš asi ku prostředku jejímu, tu jeví se ti úkaz, jehož nejméně zaj isté nadál by se na prvním velikánu horském veškeré Moravy: vůkol vyhlídka mizí víc a více, až konečně nic nevidíš než ploskou ladu travinami porostlou a nebe nad ni se klenoucí. Ovšem vůkolí, o všem světě ostatním není tu ani vidu ani sledu žádného.K tomu lidský hlas, na ničem nemoha se odrážeti v sílu větší, uniká tu a ztrácí se podivně v nesmírném prostoře vzdušném .. Tímto úkazem nemálo vtírá se pocit osamělosti a opuštěnosti, jemuž uprostřed lady pradědské ubrániti se nemůže společnost sebe četnější. Věru, kdyby bylo možná žíti tu po celý rok, žádné místo na celé Moravě nehodilo by se lépe pro - poustevníka."

Dříve byl na plochém temeni vystaven zděný domek a při něm dřevená salaš. V době jejich návštěvy z obou nezbývá než hromada kamení, na kterou výletníci vystupují, aby dál dohlédli. Od doby úředního vyměřování, asi v letech šedesátých minulého století, stál tam dřevěný stojan v podobě trojitého žebříku, z kterého prý byl rozhled překvapujícÍ. Zase však v době jejich výletu po něm už ani památky nebylo.

"Počasí bylo čarokrásné. Po modrém nebi jen tu onde zlaté mráčky tanuly a zvolna před větérkem vlažným braly se ku západu. Dlouho nemohli jsme se odhodlati k odchodu. Ale když slunce pomálu již chýliti se začalo k západu, urychleným krokem jali jsme se s Pradědu sestupovati do údolí. Chtěli jsme ještě doraziti téhož dne do Karlových lázní. Za veselého zpěvu blížili jsme se noclehu svému v náladě nejlepší. Již bylo šero úplné, když uzřeli jsme konečně plamen šlehající vysoko nad vrcholky stromů lesních. Byli jsme se totiž již přiblížili k huti karlolázeňské, kdež tehdy alespoň komín tak byl zařízen, že kouř z něho vycházející na vzduchu se spaloval. Toť věru zákonem mělo by za povinnost uložiti se všem továrnám bez rozdílu. Nocovali jsme v hostinci lázeňském a třebas ležeti nám bylo na zemi slamou pokryté, vyspali jsme se po namáhavé pouti pradědské znamenitě. Příští ráno opět brali jsme se dále. Janovickýrni lesy krásnými, které na Moravě jsou tuším nejrozsáhlejší, ubývalo nám pouti rozmarné znamenitě; ale když k večeru docházeli jsme konečně ku Sobotínu, jako by nohy naše křičely již, že dosti prozatím těch pochodů unavujích. Byli jsme věru rádi, když pak po železnici snadno dostali jsme se každý k domácímu krbu svému, kdež dlouho milým dětem svým měli jsme co vykládati "o výletu na Praděd" ".

Zpracoval Ing. Bedřich Hájek, Uničov 

 

 

 

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode