Vyznání

Nedokáži věrně popsat příjemný východ slunce, ani jeho poklidné zapadání, natož mraky spěchající po modré obloze ve věčném přetahování se s pozlacenými, rozesmátými paprsky.

Bojím se pohladit stín, aby se za mlčenlivé, měsícem v úplňku prosklené noci nerozplynul.

Neumím sebrat listu rosu dávající za rozpuku dne pít vstávajícímu ránu, přestože nadevše toužím vzít ony korálky pohádkového náhrdelníku do dlaní.

Často bych chtěl pohladit nepolapitelnou pěnu ledových potoků, brouzdat se ranním oparem, mazlit se s chládkem pod bukovým mlázím nebo novým sněhem potřít v mrazu štípající tváře.

Popadá mě až nezvladatelná obrovská chuť polaskat se s těžkou vůní pryskyřice, vdechnout nasládlou zatuchlinu lesní prsti či do sebe nabrat tajuplné starodávno loveckých chat.

Zůstanu stát, když v ranním ještě hustém šeru plesknou holubí křídla, když jindy nemluvná lesní louka zazvoní zvonkohrou, když ptačí zpěv roztančí květinami tisícibarevnou louku.

Nedokáži bez povšimnutí minout tůňku se štíhlými těly pstruhů, natož závan jeleního prku sedlého v pasece. Zdroguje mne omamná houbovina pravých hřibů sálající z pod větví mladého smrčí.

Dlouho předlouho a upřímně se snažím vyjádřit obdiv Jeseníkům. Marnost nad marnost je to, neboť něco tak nádherného se slovy prostě popsat nedá. Musí se spatřit na vlastní oči.

Jeseníky moje milované, hory naše starodávné, věřím, že za všechna ta léta, co se přátelíme, znám již mnoho z vašeho království. Přesto však, shlížím-li z vrcholů dolů anebo od mladicky divokých potoků naopak vzhůru do strání oděných v modrozelený vonící háv lesa, poslouchám-li při tom úchvatný zpěv živé vody, znovu a znovu objevuji netušené. Dobře si všímám, že ráno, v poledne anebo před stmíváním mne mile, krásně a pokaždé přátelsky pozdravíte.

Viděl jsem vás nejspíš tisíckrát, kopce obdivuhodné, a myslel si, že k překvapení již nedojdu. A přece, zase a znovu spatřuji, že jste v každý čas, v každý okamžik, docela jiné. Jednou přikrášlené rozkvétajícím jarem, mdlým ještě, a přece již sílícím sluncem, mlhou, bouřkou, lijákem, stínem léta i podzimem, tím nedostižným obdobím všemožného zbarvení anebo předstíraným usínáním pod sněhovou duchnou. Jste nádherně noblesní a hned zase prosté, když zůstáváte dosyta naplněny dynamikou okamžiku, oním úžasným momentem neopakovatelnosti. Tehdy se mně hrne krev do hlavy, zrychlí tep i krok, protože ani za nic nechci přijít o žádný originál z výstavní síně vaší galerie přirozenosti.

Viděl snad někdo něco mocnějšího, než probouzet se letní den? Něco pokornějšího než hasnoucí hýřivou barevnost? Polibek slunce s měsícem při započatém stmívání? Chce snad někdo koketovat s pravdivostí naděje vyvolanou jarem? Nebo dokonce se zvláštním tichem klidného a panensky bílého zimního dne? Jestli ano, nečiň tak, člověče, a raději se pokloň, sám plný pokory, skloň šíji k horám, s nimiž tak skvěle vycházíš. Smekni klobouk a bez váhání, s očima obrácenýma k Pradědu, zašeptej: Díky vám, hory moje, díky za všechno, Jeseníky naše. Poděkuj tomuto kraji stokrát zachvácenému melancholií jako stokrát zakaboněnému, jednou otevřenému mohutností, jindy zcvrklému odevzdáním. Poděkuj onomu konci světa upřímně. Žiješ v něm přece, je tvojí mateřskou zemí, zemí českou, tvým domovem.

Jeseníky, vršky naše milé, mnohdy usměvavé, náhle mrazivé, plačtivé a hned zase povznesené, ševelivé ve dne, tiché za nocí - obdivují vás. Pod dohledem nespočetných hvězd a přede svědky vám slibuji, jako už tolikrát, že mojí velikou láskou zůstanete napořád, jakož i vaše lesy pak celým mým životem.

Denně se toulám mezi stromy, nevycházím z údivu a sotva stačím vnímat nezměrnou tvůrčí sílu veliké umělkyně Přírody. Moc rád naslouchám zurčení horských bystřin a raduji se společně s vlnkami skotačícími mezi ohlazenými, nebojácnými kameny. Štěstím spolu se mnou zpívají ptáci ve větvích a hmyz s horskými květy tančí v pasekách. Na jedné žije laň s kolouchem, srnče s matkou srnou v olšinách nad potokem také dobře znám, stejně jako rozverné a zbytečně hlučné sojky lumpačící v javorech. Vykračuji si jako pán lesa, jako vládce říše skřítků a víl, jako dirigent ptačích sborů, jako král zvířat, jistě šťastnější, než sám bůh lásky.

Les voní pokáceným dřevem, po nedávném dešti nádherně zprůzračněl a nad korunami statného smrkového porostu, v tyrkysu, moři nebeském, zvesela křikne káně. Mezi léčebnou kůrou stromů stačí hlasitě písknout datel a drozdi s mistry brávníky pějí až do posledního světla. Vychází měsíc a za dunění hlasů parohatých bohatýrů se pomalu a ve vší slušnosti svlékají listnáče. Poletujícím závojem spíchnutým z přetenkých nití rozkvétá babí léto obaleno jinovatkou studených rán, blýskavé příjemným polednem i chladné úžasně klidnými večery. Občasná rosa, co zbyla z letních vstávání, stříbrní trávu a slunce vdechuje žlutou všude, kam se dokáže vetřít. Stráně jsou tradičně natírány pestrými odstíny i tmavě ležatými stíny. Kdo se sžije s horami, ten už je nikdy neopustí.

Když hovorem myslivců ožijí lovecké chaty, když zavoní káva a po dlouhých měsících půstu se staré příbytky těší ze zapálené svíčky, ze zpívajících plamenů v rozhořených krbech, vchází do Jeseníků sváteční dny. Jeleni bojují o laně, v halasu troubení parohatých rytířů se třepetají hvězdy a královská zvěř pod nimi říjí. Unavení bělásci obletují bodláčí a horal znalý jejich brzy krutého osudu, avšak sám naplněn novou chutí k životu, nasává krásu svých Jeseníků. Je neuvěřitelně posílen každým obyčejným stromem, který mu zrovna v tu chvíli připadá výjimečný.

Hledívám Jeseníkům rovnou do duše a činit tak smím, mám tak bez výhrad dovoleno. Znají moje věčné přání, donekonečna obdivovat jejich krásu a komu by něco takového nedělalo dobře? I Praděd, hora nejvyšší, k mému přátelství svolí.

Já jsem ten horal a lesník, co pod ním, velikánem v lůně hor, uprostřed pohoří, pracuje a sídlí už pomalu půl století.

Jsme věrní přátelé, já a Jeseníky. Je mojí láskou nejpevnější, slezská lesnatá hranice a dobře to ví, stejně jako to, že si náklonnosti jejích strání i údolí nikdy vážit nepřestanu. Ví jako já, že jednou a bez lítosti z prožitého se tady v prach obrátím, neboť čas mezi narozením a smrtí, život, není nekonečný. A ten můj, prožitý v Jeseníkách, pak bude jednou i díky naší vzájemnosti beze zbytku naplněn. Zatím, ruku v ruce s jedinou spravedlností všeho živého stárnu a čím dál častěji vzpomínám. Vybaví se ledacos. Třeba, jak jsem se, ještě jako mladík, zatoulal k sousedům a oddechoval na Lyrovém vrchu. Podle hodinek večer ještě nehrozil, přesto se údolí pode mnou barvilo podle chutí a příkazů pomalu zapadajícího slunce, notně posíleno zelenomodrými konturami i zvláštním stínem horizontů. Na tělo lesů uléhaly stínoví dvojníci Pradědu, Malého Děda, Sokolího vrchu, Jeleních louček, Medvědího vrchu i ostatních. Pode mnou se táhlo slabě přimlžené Videlské údolí a nad osadou, vlastně kdesi daleko za ní, lemovalo namodralé vršky roztavené zlato. Byl to dar Jeseníkům, šperk od jeho Milosti Slunce. A tehdy jsem na vlastní oči uviděl, jak západní část hor, kde začínám žít, zůstává zahalena v tom zlatavém plášti a je zcela klidná pohostinností, slastně uvelebena pod zrudlými oblaky. Připadalo mně to natolik normální a přirozené, tak uklidňující i pro moji tehdy roztěkanou duši, až jsem sám sobě a s naprostou vážností slíbil, že v těchhle kopcích už zůstanu napořád. Věřte nevěřte, nikdy mne ani nenapadlo o té tehdy jistě vyřčené silné vizi pochybovat.

Tož, díky vám, Jeseníky, a díky i tobě, náš Praděde.

 

Kapitola z knihy Zeleným krajem pod Pradědem publikována se svolením jejího autora Oty Bouzka.

 

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode