Vzkaz do nebe

Ahoj tati,

letos v lednu to bylo pět let, co jsi nečekaně přeplaval na druhý břeh, a tak jsem se rozhodla, že ti napíšu nějaké novinky.

Často vzpomínám na naše poslední společné chvíle v křesle nad starou německou knihou psanou švabachem s unikátními kresbami bavorských myslivců,… a na naše pobyty na Jezerné, jak tam bylo krásně…, a na jelení říji v Sedmidvorech na hájence, kde se ze všech stran ozývali troubící jeleni… Vzpomínáš, jak jsi mě přes nesouhlas maminky vzal s sebou embéčkem na Františkovu myslivnu, kam jsi jel doprovázet hosty z Belgie, a já pak sama musela spěchat domů, abych nezatměla. Během cesty na Branku těsně pod Vyhlídkou u krmeliště troubil statný jelen, kolem bylo několik laní a já upalovala vystrašená domů. Vždyť mi bylo teprve 9 let. Tak rychle jsem snad nikdy neutíkala, jak jsem se bála. To jsem ti nikdy nepřiznala. Tak jsem byla ráda, že jsi mě s sebou vzal. Na Švagrov mi přišla naproti maminka, to už byla tma…

Taky si často vybavuji tu příhodu z naší hájenky (byla jsem už starší, bylo mi tak 14-15 let), když přijel ředitel LZ s jedním „papalášem“ z podniku a druhým z „kraje“. Přijeli střelit silného korunového jelena, který se každé odpoledne chodil pást do oplocenky na protějším svahu. Proto byl v ložnici v okně připraven dalekohled na polštářku. Hráli jste v obýváku karty a občas jste zašli pozorovat, zda už jelen nepřišel. Maminka připravila jako občerstvení játra se zvěřiny, která jste zapíjeli červeným vínem. Věrně si vybavuji tu chuť a vůni jater na špeku, cibulce a česneku. Jenže jelen jaksi pořád nepřicházel. Jak by taky mohl přijít, když jsi ho trefil před příjezdem „papalášů“ diabolkou do zadní části těla, aby rychle odběhl. Toho dne jelen přežil… Střelili ho později a na jiném místě a snad v souladu s mysliveckou etikou.

Pamatuješ, jak jsi mi v mých 11 letech předal klíče od „mé“ chaty? Určitě vzpomínáš, jak jsi svolil Aleši, synovi šéfa firmy, která spravovala tábor na Švagrově ještě v době před „pionýry“, že si může s kamarády opravit ruinu srubu v Kančím žlebu. Tenkrát jsi jim nastolil podmínky, které museli dodržovat, např. tam nesměli jezdit na motorkách, aby nerušili zvěř. S tím měli kluci největší problém. A když se hoši oženili a přestali na chatu jezdit, chatařkou jsi učinil mě. A to byla dobrá volba. Teď se ti přiznám, i tam jsem mívala strach, když jsem tam chodívala sama. Zvlášť po té, co mi paní Švormová (maminka herečky Libuše Švormové, která do Vernířovic pravidelně jezdila na lesní brigády), půjčila knihu Chata děsu od J. K. Čemuse. Nedávno jsem si ji půjčila v knihovně a vžila se opět do napínavého příběhu čtyř hochů, kteří si postavili „svou“ chatu.

Taky jsem přede dvěma lety konečně dala na web lovecké chaty. Pamatuješ, jak ses mě opakovaně ptal, kdy už něco vytvořím. Tak se to povedlo. Nedovedeš si představit, kolik lidí se mi ozvalo a stále ozývá se vzpomínkami, které se jim navždy vryly do paměti jako snad každému, kdo na některé chatě prožil ony nezapomenutelné chvíle. Mnozí tě osobně znali. S některými z nich jsem se i osobně setkala. A nevěřil bys, kolik těch chat je. K dnešnímu dni jsem jich obešla asi 200 a skoro sto dalších mě ještě čeká. Některé, zvláště ty hodně staré, jsou velmi pěkné a kvalitní stavby. S výjimkou několika pronajatých chat je většina chat opuštěná. Myslivec dnes nemusí chodit pěšky několik kilometrů na chatu, aby se tam ubytoval a odtud vycházel na lov. Díky bohaté síti lesních cest může dojet pohodlně na místo lovu autem a pak zase odjet domů či do penzionu v civilizaci. Chaty tak začínají ztrácet svůj smysl. Spousta jich má i tak velmi dobré strážce. Většinou jsou to synové nebo vnuci bývalých lesníků, v kterých koluje stejná krev jako ve mně, kteří lásku k přírodě, horám získali už v genech a pak nenásilně v rodinném prostředí, kteří v podobném duchu vedou i svoje děti.

Svítá však na lepší časy. Věř mi, mám to z důvěrných zdrojů. Každá lesní správa má nyní k dispozici zaměstnance, kteří budou obcházet revíry a mimo jiné budou čistit a udržovat chodníky, dělat drobnou údržbu na chatách. Tak to bylo kdysi a snad to bude zase dobře fungovat.

Ještě ti musím napsat, že úplnou náhodou jsem se seznámila se spisovatelem Otou Bouzkem z Karlovy Studánky.  Ota web o loveckých chatách už znal, a tak díky němu na podzim minulého roku proběhla moje výstava Lovecké chaty Jeseníků ve Vrbně pod Pradědem. Na vernisáž se sjelo opravdu hodně lidí, a nejen v zeleném.  Překvapilo by tě, kolik lidí problematika loveckých chat oslovila.

Škoda že na vernisáž nepřišli ti, kteří mým stránkám nakloněni nejsou. Snad by mi uvěřili, že nechci být „škodnou“. Někteří mají totiž obavy, že chaty začnou vyhledávat davy turistů, někdo má obavy, že se stanou cílem vandalů (ani jedno nenastalo). Zapomínají, že převážná část chat je uvedena na mapách a že hodně chat je v blízkosti turistických nebo cyklistických tras a že kdo chce, ten si hledaný objekt vždycky najde, stejně jako já. Nejsem přece jediná, kdo chaty „mapuje“. Pečlivě zvažuji publikované a v myšlenkách se s tebou často radím.

A teď k těm novinkám. Tati, víš, jak „moje“chata v posledních letech zchátrala, tak hned v roce 2010 jsme ji, společně s Magdinou rodinou, uklidili a dohodli se, že ji někdy opravíme. A minulý rok, když jsem slavila kulatiny, jsme opravu konečně uskutečnili. Nejmilejším dárkem, který jsem doslala, byla vytoužená kadibudka, která teď stojí u chaty. A Standa vypálil cedulku Zdenina chata. U chaty je nová dřevěná studánka. Brigády se kromě naší rodiny zúčastnili i čtenáři mých stránek, není to úžasné? Přijeli až z Brna, Poličky, ze Šumperka a okolí. A stalo se nečekané, chata obživla a vrátila se jí řeč. Toto mi nadiktovala pro svoje návštěvníky:

Vítám tě, poutníku!

Ráda ti posloužím a radost ti dodám. Věřím, že budeš ke mně, téměř stoleté pamětnici, tolerantní, že přehlédneš drobné nedostatky, s kterými tady žiji celý svůj život.

Původně jsem sloužila jako přístřešek uhlířům, když na loučce přede mnou pálili dřevěné uhlí, tolik potřebné pro blízké železárny. Pak jsem sloužila lesním dělníkům a nějak jsem začala chřadnout. Znáš to, jaké to je, když tě nedobrovolně opustí dlouholetí přátelé. Ztratila jsem dobrou náladu a už jsem myslela, že přijde můj konec. Pak se tady najednou objevila parta kluků v čele s Alešem. Jestli si to dobře pamatuji, bylo to někdy v roce 1970-71. Svou láskou a, přiznejme si, i velkým úsilím mi tito hoši nalili krev do žil, zkrášlili mě a já omládla. Zase tu byl život, měla jsem pravidelné návštěvníky a bylo tu veselo. V té době mi někteří říkali Alešova chata. Klíče měl i hajný, aby chata mohla sloužit zase lesním dělníkům. Hoši se postupně oženili a já, omlazená stařenka, jsem je přestala zajímat. Nějak zvlášť mi to nevadilo, protože o mě začalo od roku 1975 pečovat takové malé jedenáctileté blonďaté vyžle, dcera toho hajného, který měl od chaty klíče. Zdenka se jmenovala. Starala se o mě, jak nejlépe ve svém věku uměla. Organizovala pro své vrstevníky výlety do hor a spávali tady.  Byla na všechny návštěvníky dost přísná, museli se i přezouvat. Vždyť ona sama tady drhla poprvé za můj dlouhý život podlahu rýžákem. Vždy mě pečlivě uklidila. Dbala na pořádek, a to mi vyhovovalo. Jsem totiž ze staré školy a na pořádek si dost potrpím dodnes. I tato věrná opatrovnice mě však postupně přestala navštěvovat, aby se teď, když se stala zralou ženou, opět vrátila, aby mi prodloužila život, aby mi vrátila smysl života, abych mohla sloužit i tobě…

My staré boudy máme štěstí, že se můžeme dožít delšího věku než ty, člověče. Jsme totiž schopné odpustit a s láskou přijímat všechny dary, které nám život přináší. Nezatěžujeme se tím, co nemůžeme ovlivnit. Jsme také citlivé na lásku, kterou vnímáme ze starostí a péče o nás, kterou pociťujeme z návštěvníků. A jakmile ji nadechneme, jsme schopné ji několikanásobně vracet…

Stojím si tady já, stará chata, a jsem spokojená. Občas mě někdo navštíví a mně to tak vyhovuje. Ve svém věku mám už ráda svůj klid, svůj režim. Když mi někdo otevře okenice, mám radost, když je při odchodu zase zavře. Stejně tak mi dělá radost, když si každý odnese své odpadky s sebou. Nejsem na odpadky totiž zařízená. Jsem šťastná, když je veselo, ale nemám ráda křik, který ruší nejen mě, ale i okolní zvěř. Když si vezmeš stoličku k ohništi, potěší mě, když ji zase vrátíš pod stříšku, aby vydržela déle. Použiješ-li nádobí, budu ti vděčná za jeho umytí a vrácení do skříňky, kterou uzavřeš, aby se kamarádky myši dovnitř nedostaly.

Poutníku, respektuj mě, prosím, takovou, jaká jsem. Zanech mě takovou, jakou bys mě opět chtěl příště najít. Pokud mě nalezneš v nedobré náladě, prosím, nic se neboj a klidně mně vyčiň, ukaž mi, jaká bych měla být, abych se ti líbila a rád ses ke mně vracel.

Jsem tu pro tebe a budeš-li mě respektovat, i já budu respektovat tebe. Jsem ráda na světě!

15. 6. 2014                                                                                                                Tvoje chata

Chata mě dojala svými slovy vděčnosti a dojímá mě pokaždé, když k ní přijdu. To místo, kde u skal na soutoku tří potoků stojí, je pořád kouzelné. To víš sám velmi dobře. A už ji navštívila spousta lidí, zapisují se do kroniky. Byl bys mnoha návštěvníky, tvými kamarády, mile potěšen i ty.

Vím, že by se rády rozpovídaly další chaty, které vyslechly desítky lidských i loveckých příběhů, které byly svědky mnoha mysliveckých přátelství, které si do své paměti zapsaly, jak silná dovede být lovecká vášeň. Tyto chaty trpělivě čekají na své posluchače…

Tati, letos 19. 8. by ses dožil 90 let. Víš, při svých toulkách po horách, kdy jsem vnímala, jak ve chvilkách občasné bezmoci vedeš moje kroky, jsem hodně přemýšlela. A došlo mi, že to, jaký jsi byl člověk, a co jsi opravdu pro koho znamenal, si mohou uvědomovat jen ti, kteří byli na své životní cestě obdarováni možností se s tebou osobně setkat, být ti nějakou dobu nablízku. A já jsem za to naše setkání nesmírně vděčna. DĚKUJI, že jsem mohla být jednou z tvých dvou dcer…

Z.

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode