Pěnčíkova Chata (Alešova chata, Zdenina chata = moje chata)

To bylo tak…

Jistý Aleš Š., syn šéfa firmy, která spravovala tábor na Švagrově ještě v době před „pionýry“, přišel za tatínkem, jestli by si s kamarády mohl opravit ruinu srubu za Švagrovem. Tatínek, v jehož revíru tato lokalita byla, měl pro hochy pochopení a povolil jim opravu za podmínek, které jim nastolil. Jednou z podmínek bylo, aby tam nejezdili na motorkách a nerušili tak zvěř. Hoši chatu dostavěli a bohužel k tatínkově nelibosti pravidla nedodržovali. Aby nejezdili na motorkách kolem naší hájenky, vyjížděli na „mokrou točku“ od statku a pak dál vrchem až k chatě. Chlapci netušili, že se zvuk motocyklů rozléhá a že si na tatínka nepřijdou. Nastalo domlouvání a nakonec pak vše vyřešil čas, hoši začali postupně vstupovat do svazků manželských a přirozenou cestou přestali mít o chatu zájem. A tak se stalo, že já ve svých 11 letech jsem dostala klíče od chaty a stala se „MAJITELKOU“ srubu.

Místo, na němž chata stála, bylo kouzelné. Na soutoku tří potoků poblíž skal… Na skalách byl pravidelně k zastižení osamělý kamzík, původnější  v Jeseníkách než my všichni tady dohromady. (Dovolte mi řečnickou otázku: Kdo nebo co nás nepůvodní obyvatele Jeseníků opravňuje posuzovat, zda je kamzík v Jeseníkách původní či nepůvodní, a rozhodovat o jeho další existenci?). Ať jsem byla na chatě s kýmkoli, téměř nikdy nezklamal a spatřili jsme ho. Vystupovali jsme po skalách na cestu pod Brankou, na Branku a z Branky na hřebeny. Stejně tak byla zajímavá cesta kterýmkoli korytem ze tří potoků na hřeben.

Víkendové pobyty na chatě jsem organizovala pro spolužačky od 12 let. Příprava byla vždy dokonalá, každá z účastnic  obdržela  přesný  itinerář včetně jídelníčku a programu. V té době ještě nebyly kopírky, itineráře jsem přepisovala ručně. Děvčata dodnes na naše výlety vzpomínají a snad jsem napomohla k vytvoření nějakého jejich  pouta s Jeseníky. Už od svého mládí, aniž bych si to uvědomovala, jsem přenášela svůj láskyplný vztah k Jeseníkům na ostatní… Vztah, který ve mně úplně stejně nenásilnou cestou vytvořili moji rodiče, milovníci hor. Jsem jim oběma nesmírně vděčna, že jsem mohla být jejich dcerou…

Víkendy na chatě jsem připravovala ještě za dob studií na gymnáziu a vysoké škole. Tehdy jsme ještě opravili střechu. Život tomu tak chtěl, že v roce 1999 moji rodiče hájenku opustili a tatínek klíče od chaty předal svému nástupci. Jeho děti však vztah k chatě  nezískaly, a tak začala chátrat. V roce 2010 jsme s rodinou mé sestry chatu uklidili, trošku poopravili a nechali ji otevřenou. Chtělo by to trochu více času a materiálu, aby získala na své původní kráse. Proč by nemohla být příjemným zastavením pro návštěvníky lesní ekostezky?

V roce 2014 jsme za pomoci rodiny a vás, návštěvníků stránek, chatu opravili. Můj sen se splnil. A to dokonale... celý život jsem toužila po kadibudce u "mé" chaty. V roce 2014 jsem k mému životnímu jubilueu dostala mně nejmilejší dárek - vlastní kadibudku!

V roce 2015 přibyla studánka a zvonička přání.

Na návrh pracovníků Lesů ČR s.p. začátkem roku 2017 chata dostala oficiální název Pěnčíkova chata, na památku mého tatínka.

 

Fotogalerie: Pěnčíkova chata (Alešova chata, Zdenina chata = Moje chata

Kontakt

Lovecké chaty v Jeseníkách

zdenka.jordan@seznam.cz

Vyhledávání

TOPlist

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode