Setkání po letech

      Motto:  Všechno má svá pravidla, své zákony, má je i tento svět. A tím, kdo je určil, byl Čas...

     Už dávno mám za sebou zenit svých fyzických sil. Nedá se nic dělat, sedmdesátka mi klepe na dveře… S ní se mi dostává poznání mnoha zákonitostí života, které pro mne byly v minulosti záhadou. Jedna z nich praví, že všechno probíhá v cyklech. Už jenom několik černobílých snímků a k tomu pár vybledlých vzpomínek mne upomíná na dobu, kdy jsem byl dítětem. Na ně plynule navazují různá připomenutí období mého raného mládí, dospívání a dospělosti.

     Tytam jsou časy, kdy mne přebytek energie hnal proti kterémukoli schodišti a já jen tak, z legrace, bral schody po třech. Dlouhé nohy mi zůstaly, ale tento výkon už zopakovat nedokážou.

     Stáří mi na druhé straně přineslo i určitý pocit svobody. Při setkání s dvounohými laněmi už dávno nezatahuji břicho, abych je na sebe upozornil a případně si získal jejich přízeň. Větší společnosti lidí se spíše vyhýbám a je mi dobře, když mohu být sám.

     Letošní rok je pro mne rokem výjimečným. Právě totiž  uplynula tři desetiletí od chvíle, kdy jsem se naposledy rozloučil s Furmankami. Tyto dvě lovecké chatičky, ještě z doby Lichtenštejnů, byly pro mne za mých mladých let středem pozornosti. Nezapomenutelným místem schůzek s duchem jesenického pralesa. Jejich okolí pro mne pokaždé představovalo jakousi předsíň k návštěvě legendárního Pingu. Tam, v prameništi Hučivé Desné, mi občas bylo dopřáno, abych se v tajemné atmosféře prastarého hvozdu sešel s tetřevem hlušcem, tímto bájným ptákem myslivců…

     Stal se zázrak a já jsem po neskutečně dlouhé pauze opět tady. Připadám si dnes jako jelen zpátečník. Stále častěji vyhledávám samotu, daleko od civilizace. Uplynulá léta zatížila moje bedra. Vlasy mi zbělely a také paměť mi už tolik neslouží. Vrátil jsem se na „místo činu“, abych se tu o samotě vyrovnal s minulostí…

***

     Právě z toho důvodu jsem si na dnešní večerní posezení před chatou pozval hosta nad jiné vzácného. Naše setkání se má uskutečnit venku, u ohniště před menší z obou Furmanek. Usedám tu na jeden z rozměrných dřevěných špalků a nechám se unášet vzpomínkami na doby již dávno minulé.

     Blíží se večer. Stíny stromů se pomalounku prodlužují, blednou, až se ztratí docela. Nakonec vše přikrývá houstnoucí šero a okolní příroda se pozvolna ukládá ke spánku. Sousedství ohniště ohrazeného kameny se má už brzy stát místem neobvyklé schůzky. Vzpomínky mi navodily pocit nedočkavosti. Vždyť už zakrátko tu mám uvítat osobitou návštěvu, kterou tak toužebně vyhlížím. Přijde za mnou dnešního večera, anebo mne tu nechá vyčkávat zbytečně?

     Šero už zhoustlo natolik, že se na obloze konečně zatřpytily první hvězdičky. Ovanul mne večerní chlad. Oblékám si vlněný svetr a snažím se na objemném smrkovém špalku najít pohodlnou pozici pro další hodiny, které tu hodlám strávit. Má mne navštívit host, pro mne nad jiné významný. V posledních letech se s ním sice setkávám poměrně často, je to však pokaždé jenom ve snech, bohužel…

     Plíživým způsobem se dostavuje spánek a za čas pozvolna přichází procitnutí. Kratinký sen skončil. Usilovně se teď snažím ve tmě rozkoukat a s údivem zjišťuji, že už nejsem před chatou sám. Očekávaný návštěvník se přece jen dostavil… Je to můj dávný druh. Nyní sedí nedaleko mne. Sporadické plamínky skomírajícího ohniště mnoho světla nedávají, ale já vím, že je to on. Ano, je to Laďa Pěnčík, můj dlouholetý kamarád. Ve tmě rozeznávám, jak si navyklým pohybem dlaně bezděčně upravuje svoji stříbrem prokvetlou bradku. Dvě, rychle po sobě jdoucí pohlazení vousů shora dolů, jak to dělával pokaždé. Záměnu mohu vyloučit.

     Nastal čas pro náš nonverbální rozhovor. Je to vlastně můj monolog, kdy se mu snažím vylíčit všechno, co mne trápí, co mám na srdci. Tiše mi naslouchá a jen nepatrně přikyvuje. Je trpělivý a nepřerušuje mne.

     Poznenáhlu zjišťuji, že jsem to opět já, koho tato noční samomluva více unavila. Chvíli klimbám a pak se znovu propadám do nehlubokého spánku. Nevím už, jak dlouho tato fáze omezeného vnímání trvala, ale už je pryč. Pomalu procitám a chvilku mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem… Zanedlouho si povšimnu, že z ohýnku už zbývá jen několik zbytků ohořelých polínek. Ve tmě pouze doutnají. Jen tu a tam se z nepatrné hromádky popela ozve puknutí. Klikatým pohybem vyletí nad potemnělé ohniště jiskra a hned vzápětí zhasne.

     Noční chlad je nekompromisní a vrací mne do reality. Zjišťuji, že můj pozdní host v mezičase zmizel. Odešel neslyšně tam, odkud přišel. Snad mne zas navštíví někdy jindy. Vždyť už několik let přebývá v končinách, odkud se ve fyzické podobě ještě nikdo nevrátil.

     Jsem mu vděčen alespoň za tuto virtuální návštěvu. Vždyť tolik věcí, tolik názorů a zájmů nás kdysi spojovalo. Nezbývá mi, nežli doufat, že brzy poté, co mne převozník Charón jednou převeze za ním, na druhý břeh, setkáme se znovu a tentokrát to už bude navždy…

 

Povídka z pera Pavla Sztwiertni, z jeho připravované páté knížky, která se bude jmenovat V ŠERU TEMNYCH HVOZDŮ